NSS 7. ledna 2010 zrušil část změny pražského územního plánu, která mění parametry silničního okruhu kolem Prahy v úseku Ruzyně - Březiněves. Protože změna územního plánu nyní neplatí, není možné na tento úsek okruhu vydat územní rozhodnutí.
Zákonem o elektronických komunikacích (zákon č. 127/2005 Sb.) byl s účinností od 1. 5. 2007 do části třetí, hlavy druhé soudního řádu správního (zákon č. 150/2002 Sb. - dále jen s. ř. s.) vložen díl 7 (§ 101a a násl. s. ř. s), nazvaný „ Řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části“. 1) Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“), který je podle 101c s.ř.s. k přezkumu opatření obecné povahy (dále jen „OOP“) příslušný, vydal od té doby mnoho významných rozhodnutí, vztahující se k této problematice.
Mimo pozornost mainstreamových médií se v průběhu roku 2008 odehrál zásadní střet mezi Čunkovým ministerstvem pro místní rozvoj (MMR) na straně jedné a skupinou environmentálně laděných nevládních organizací na straně druhé. Nešlo o nic menšího, než o to, jak budeme v příštích letech nakládat s naší krajinou. Kde se postaví nové elektrárny, nové přehrady a dálnice. Projekty, které mohou zhoršit životní prostředí desítek tisíc lidí. Předmětem sporu byla příprava tzv. Politiky územního rozvoje.
Ústavní soud nálezem ze dne 19.11.2008 sp.zn. Pl. ÚS 14/07 vyhověl ústavní stížnosti, kterou podali v červenci 2007 obce Bavory a Dolní Dunajovice, tři vlastníci nemovitostí dotčení plánovanou výstavbou rychlostní silnice R52 Pohořelice – Mikulov, dvě místní občanská sdružení, jejichž členy jsou další odpůrci této silnice a EPS proti usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (dále NSS), který odmítl návrh všech uvedených osob na zrušení územního plánu VÚC Břeclavska.
Znečištění ovzduší je velkým problémem jak na globální úrovni, tak na té nejnižší – místní, kde ho ale namísto nejvýznamnějších politiků světa řeší obyčejní starostové malých obcí i měst. Jedním z nich byla i Budyně nad Ohří, která vydala obecně závaznou vyhlášku. Jejím cílem bylo omezit znečištění ovzduší na svém území. 1) Zvolila ale takovou formu, která se nelíbila nejen Ministerstvu vnitra, ale v něčem nemohl souhlasit ani Ústavní soud, který spor o znění vyhlášky nakonec řešil. Co tomu předcházelo?
Na sklonku roku 2005 zastupitelé v Budyni přijali onu problematickou normu. Řádně ji vyvěsili na úřední desce a až potud bylo vše v pořádku. Ministerstvo vnitra v rámci své dozorové činnosti, 2) ale s vyhláškou nesouhlasilo a vyzvalo Budyni, aby sjednala nápravu. Budyňští však nereagovali, a tak věc skončila u Ústavního soudu. 3)
Následující článek předkládá čtenářům čtyři případy z praxe, se kterými se na Poradnu Ekologického právního servisu obrátili její klienti. V zásadě se všechny týkají správního řízení a postupu správních orgánů. V prvním případě jde o situaci, kdy v územním nebo stavebním řízení stavební úřady zamítají námitky občanských sdružení, která se řízení účastní, pokud se striktně nedotýkají ochrany přírody a krajiny. S tímto problémem se na Poradnu obracejí klienti opakovaně. Druhý případ se dotýká institutu předběžné otázky ve stavebním řízení a možnosti přerušit z tohoto titulu řízení o odstranění stavby. Ve třetím předkládaném případě se na Poradnu obrátil klient za situace, kdy bylo ve fázi územního řízení o umístění stavby vydáno souhlasné závazné stanovisko krajského úřadu a kontradiktorně k němu nesouhlasné vyjádření České inspekce životního prostředí. Je třeba se ptát, jak je možný takovýto rozpor dvou správních orgánů a jakým způsobem jej může řešit veřejnost. V posléze uvedeném případě obdržela Poradna dotaz od klienta, v jehož blízkosti je provozováno zařízení podléhající integrovanému povolení bez tohoto povolení.
Nejen na stránkách Via Iuris jsme v minulosti opakovaně poukazovali na zásadní nedostatek soudní ochrany životního prostředí spočívající v její faktické neúčinnosti. 1) Rozsudky rušící nezákonná rozhodnutí o povolení kontroverzních staveb téměř nikdy v minulosti nevedly k tomu, že by se záměr vůbec neuskutečnil nebo že by došlo k jeho podstatné změně. Základní příčinou tohoto stavu je právní úprava podmínek pro přiznávání odkladného účinku žalobám, obsažená v § 73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (s.ř.s.) a úprava předběžných opatření podle § 38 odst. 3 s.ř.s., resp. jejich interpretace správními soudy. 2) V poslední době však bylo vydáno několik rozhodnutí, jež by mohla signalizovat důležitou změnu přístupu správních soudů v této oblasti.
Posuzování vlivů na životní prostředí (EIA) je - nebo alespoň by mělo být - jedním z nejdůležitějších nástrojů důsledné ochrany životního prostředí před negativními vlivy plánovaných záměrů. Evropská a v návaznosti na ni i česká legislativa vymezují, 1) které projekty musí být v procesu EIA posuzovány, stanoví požadavky obsahu a průběhu tohoto posouzení (včetně možnosti účasti veřejnosti a povinnosti zohlednění jejích připomínek) a povinnost jejich zohlednění při rozhodování o povolení jednotlivých záměrů. Obecný smysl procesu EIA lze vyjádřit tak, že by měl vést k získání objektivních podkladů pro rozhodnutí, zda je navrhovaný záměr v určité lokalitě přípustný (s ohledem na míru jejího stávajícího i plánovaného zatížení) a pokud ano, ve které z možných variant a za jakých podmínek.
V praxi procesy EIA v České republice tento základní úkol často neplní. Příčin je celá řada, přičemž řada z nich souvisí se špatným naplňováním požadavků evropské „směrnice EIA“. Jde například o posuzování projektů po částech místo vcelku (tzv. „salámování“, typické zejména pro dopravní stavby), nezohledňování souběžného působení vlivů různých záměrů nebo nedostatečné posuzování variant. Na tyto problémy EPS opakovaně upozorňoval Ministerstvo životního prostředí. 2) Protože se stejné nedostatky neustále opakují a zásadním způsobem ovlivňují povolování významných zásahů do životního prostředí (například dálnic), podal EPS v této souvislosti stížnost k Evropské komisi. 3)
Kromě těchto nejzávažnějších nedostatků souvisejících s požadavky směrnice, se v praxi objevují i další. Ve správních řízeních týkajících se povolování záměrů, u nichž je povinný proces EIA, je z právního hlediska důležitá – a zároveň sporná – otázka doby platnosti „stanoviska EIA“.
Občané žijící v oblastech s výrazně znečištěným ovzduším si mnohdy neuvědomují, jak významná zdravotní rizika podstupují. Například obyvatelé Ostravy žijící v těsném sousedství největšího hutního provozu v ČR – ArcelorMittal jsou dennodenně vystaveni znečištění, které o desítky až stovky procent přesahuje limity stanovené právními předpisy (tzv. imisní limity stanovené na základě zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší). Povinnost zajistit občanům přípustnou úroveň čistoty ovzduší primárně dopadá na orgány ochrany ovzduší (tj. orgány státní správy a samosprávy vymezené v hlavě VII zákona o ochraně ovzduší). Ty disponují nástroji, prostřednictvím kterých mohou regulovat činnost relevantních znečišťovatelů. 1) Bohužel v praxi jsme často svědky situace, kdy povinnosti znečišťovatelů nekorespondují se stavem ovzduší v místě jejich činnosti. Znečišťovatel pak často plní úřadem stanovené emisní limity, ale ovzduší se nelepší, případně zhoršuje. O tom pojednává také článek M. Bernarda: Jak imisní situace nehraje s emisními limity. Ve výsledku je pak nezodpovědným přístupem znečišťovatelů a nedůsledností příslušných správních úřadů bit občan, který v postižené oblasti žije.
Cílem následujících řádků je zprostředkovat publiku základní nástin jedné z možností, které český právní řád pro řešení podobných situací postiženým občanům nabízí.
Jednou z klíčových aktivit nevládních „watchdogových“ organizací je hájení veřejných zájmů soudní cestou. Příslušné právní kroky bývají pravidelně provázeny mediálními kampaněmi, prostřednictvím kterých dané organizace informují veřejnost o podstatě problému a potřebě jeho řešení, svých analýzách a vývoji případů. Tato činnost je chráněna právem na svobodu projevu, které je vyjádřeno v čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a svobod: „Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.“
Starostky a starostové obcí na jihu Brna se chopili iniciativy a žádají zásadní změnu v současné přípravě krajského územního plánu. Ten totiž obsahuje tzv. tangenty, tedy nové čtyřpruhové silnice, které mají převést dopravu z dálnice D1 více na jih. Jenomže celá oblast kolem dálnice D1 u Brna je již nyní zasažena nadměrným hlukem a znečištěným ovzduším z dopravy. Umístění dalšího významného zdroje emisí a hluku by tak bylo v rozporu se zákonem.
Ekologický právní servis zaslal 24. 2. 2010 zastupitelům Jihomoravského kraje dopis, ve kterém přichází s návodem, jak se vyhnout chybám při pořizování Zásad územního rozvoje.
Obyvatelé Jihomoravského kraje, pište na Krajskou hygienickou stanici.
design (c) 2007 puxdesign | www.puxdesign.cz
redakční systém a webhosting by ECN