>> PRAMENY PRÁVA

Evropské Společenství (ES) získalo od členských států pravomoc vytvářet vlastní právní systém, právní normy závazné nejen pro tyto státy, ale i pro jejich vnitrostátní subjekty. Často se užívá pojmu právo Evropské unie (EU). ES však tvoří pouze jeden ze tří pilířů EU, v rovině pramenů práva běžně nazývané jako tzv. komunitární právo. Tento jediný pilíř je budován na principu nadstátnosti, subordinace členských států ES, tzn. podřízení se jeho vůli v rozsahu na něho delegované pravomoci, a to i proti vůli členského státu. Právo EU tak označuje pojem zahrnující jak právo ES (komunitární), tak právo v oblasti druhého a třetího pilíře. Může být tedy rozděleno na právo komunitární a právo unijní. Prvně uvedené je členěno na následující základní prameny:

PRIMÁRNÍ PRÁVO A PRAMENY JEMU ROVNOCENNÉ

S pravidly primárního práva jako tzv. "ústavy" Společenství, která jsou za podmínek stanovených zejména judikaturou ESD v členských státech bezprostředně aplikovatelná a jednotlivci se jich tak mohou přímo dovolávat, musí být v souladu sekundární právo, tedy akty komunitárních institucí, které mohou být vydávány jen na základě konkrétního ustanovení primárního práva, v němž mají svůj právní základ.

Zřizovací smlouvy
Jedná se o zakládací smlouvy a jejich změny či dodatky a veškeré protokoly či prohlášení k těmto smlouvám, tedy Pařížskou smlouvu o založení Evropského společenství uhlí a oceli - ESUO (1951), Římské smlouvy o založení Evropského (hospodářského) společenství - EHS/později jen ES (její zkratka SES) a Evropského společenství pro atomovou energii - EUROATOM (1957) a změny těchto smluv, zejména Jednotný evropský akt (1986), Maastrichtskou smlouvu o Evropské unii (1992), Amsterodamskou smlouvu (1997) a Smlouvu z Nice (2000). Tyto smlouvy jsou svojí povahou pramenem mezinárodního práva veřejného, které stanoví základní institucionální strukturu Společenství a zakotvují zmocnění a proceduru pro vydávání pramenů sekundárního práva, které s nimi musí být v souladu.

Ostatní mezinárodní smlouvy
Do kategorie primárního práva patří dále mezinárodní smlouvy Společenství nebo Společenství a členských států s třetími státy/mezinárodními organizacemi (čl. 300 SES, např. asociační dohody, smlouvy o přistoupení jednotlivých členských států, obchodní smlouvy), soukromoprávní smlouvy (z titulu právní subjektivity ES podle vnitrostátního práva členských států, např. smlouva o nájmu prostor) nebo smlouvy mezi členskými státy k realizaci cílů ES, jejichž sjednávání je předvídáno primárním právem (čl. 293 SES, např. Schengenské úmluvy)

Obecné zásady právní
Na úroveň primárního práva jsou řazeny i nepsané obecné zásady právní, které dovozuje Evropský sodní dvůr (ESD) ze společných právních zásad a ústavních tradic členských států. (např. zásada právního státu, ochrana lidských práv, zásady týkající se procesního práva, správního procesu atd.). Tyto zásady jsou velice důležitým vodítkem pro interpretaci a aplikaci psaného komunitárního práva národními soudy a ESD, který je dále využívá jako výkladový prostředek při vyplňování mezer v psaném komunitárním právu.

SEKUNDÁRNÍ PRÁVO

Právní akty sekundárního práva musí být jako akty nižší právní síly v souladu se všemi prameny primárního práva. Co se týče vztahu mezi jednotlivými prameny sekundárního práva, obecně platí, že prováděcí právní akt musí být v souladu s aktem, k jehož provedení a na jehož základě byl vydán. Rozlišují se tzv. typické právní akty uvedené v čl. 249 Smlouvy, tedy nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení, stanoviska a tzv. atypické právní akty (převážně adresovány dovnitř Společenství, nikoli členským státům či jednotlivcům). Obecně platí, že rozhodný je jejich obsah a předmět (posuzovaný z hlediska jejich adresáta), nikoli forma a označení.

Nařízení
Je obecně závazným, přímo účinným (aplikovatelným) aktem a to jak na úrovni Společenství, tak na úrovni jednotlivých členských států. Přímo zavazuje jak členské státy, tak i jejich vnitrostátní subjekty - jednotlivce a to bez jakéhokoli vnitrostátního prováděcího opatření (transformace), má tedy bezprostřední právní následky.

Směrnice
Nejsou obecně závazné, ale pouze co do výsledku, jehož má být dosaženo. Zavazují jejich adresáty, tedy členské státy. Forma a metoda dosažení takového výsledku je ponechána na vůli státu. Obsahují lhůtu, do jejíhož uplynutí musí být musí být zapracovány do vnitrostátního právního řádu. Není-li tak učiněno, porušuje členský stát právo Společenství a může být sankcionován podle čl. 226 a násl. v řízení pro porušení Smlouvy ES. Za podmínek marného uplynutí lhůty k implementaci směrnice či nesprávnosti tohoto postupu, její přesnosti a bezpodmínečnosti, aktivní legitimace osoby a neuložení povinnosti jednotlivci, může nabýt směrnice přímého účinku a jejich ustanovení se může bezprostředně dovolat i jednotlivec. .

Rozhodnutí
Jedná se zpravidla o individuální právní akt zavazující pouze ty (konkrétní) subjekty, jimž je adresováno. Mohou jimi být, na rozdíl od směrnic, nejen členské státy ale i jednotlivci, skupiny jednotlivců. Je určeno k tomu, aby ukládalo svým adresátům práva nebo povinnosti a musí být způsobilé vyvolat právní následky.

Doporučení a stanovisko
Obě jsou právně nezávazné. Jedná se o jakási posouzení právně relevantní situace prostřednictvím některého orgánu Společenství, které nemůže být dotčené osobě na újmu, pokud se na něj spoléhá. Představují vodítko pro výklad závazných komunitárních aktů.

SOUDCOVSKÉ PRÁVO JAKO PRAMEN KOMUNITÁRNÍHO PRÁVA SPECIFICKÉ POVAHY

Čl. 220 SES označuje za hlavní funkci ESD zajišťování a dodržování práva při výkladu a provádění Smlouvy. Soulad s právem je chápan široce, jedná se o soulad se striktně formulovanými pravidly, ale i soulad s duchem, smyslem a účelem nejen zřizovacích smluv, ale i pramenů sekundárního práva, jež svůj původ ze Smlouvy odvozují. ESD svými rozhodnutími zajišťuje autoritativní výklad zřizovacích smluv a aktů komunitárních institucí, zaplňuje mezery psaného komunitárního práva (zejm. formulace principů o vztahu komunitárního práva a práva členských států) a dovozuje obecné zásady právní. Judikatura ESD však není pramenem práva z hlediska své právní formy, nýbrž z hlediska svého obsahu. Jedná se tedy o její faktickou, nikoli formálně právní závaznost, která by mohla svým precedentálním charakterem vést k rigidnímu přebírání již přijatých závěrů, aniž by ESD mohl svou judikaturou pružně reflektovat vývoj komunitárního práva.