Jak správně naformulovat referendovou otázku?

Druhým klíčovým problémem, před nímž Občané pro referendum stáli, bylo zformulování referendové otázky. Zákon č. 298/1992 Sb., o místním referendu, který ve svém § 9 a § 10 stanoví, o čem lze místní referendum konat, a nepřímo tedy určuje, co mohou obsahovat otázky položené v referendu. Nutno říci, že tato zákonná ustanovení využití institutu referenda natolik ztěžují, že se používal prakticky jen v případě slučování či rozdělování obcí. Ukázalo se jako velmi obtížné naformulovat otázku tak, aby předmětem referenda mohla být např. nějaká stavební aktivita města. Referendum se totiž podle zákona nemohlo konat ani o územním plánu města, ani o konkrétní stavbě (které patřily podle zákona o obcích do tzv. přenesené působnosti obce).

Na tomto omezení ztroskotalo už několik pokusů
o uskutečnění referenda. Známý je například případ z Havířova, kde se občané pokusili v roce 1996 vyhlásit referendum s otázkou: "Souhlasíte s omezením zástavby v prostoru Náměstí republiky pouze na stavbu radnice (na stávajícím parkovišti) a duchovního centra?". Havířovská městská rada návrh na vyhlášení místního referenda zamítla s odůvodněním, že otázka zasahuje do procesu územního plánování.

Občané pro referendum se pokusili těmto problémům vyhnout využitím skutečnosti, že zákon o obcích umožňuje obcím v samostatné působnosti schvalovat tzv. program rozvoje. Místní referendum lze konat pouze o otázkách, které spadají do samostatné působnosti obcí.

Občané pro referendum nakonec schválili toto znění otázek pro referendum:

1. Souhlasíte s tím, aby město Tábor ze svého programu rozvoje s konečnou platností vyřadilo silnici rozdělující botanickou zahradu?

2. Souhlasíte s tím, aby město Tábor ze svého programu rozvoje s konečnou platností vyřadilo silnici pod gymnáziem spojující Jordánskou hráz a Nedbalovu ulici?

Jde o poměrně komplikovaně položené otázky. Lidé, kteří byli PROTI stavbě silnice museli hlasovat PRO jejich vyřazení z programu rozvoje. O každém slově v definitivním znění otázek se však podrobně diskutovalo ze všech úhlů, EPS dokonce zpracoval jejich právní analýzu. Takto formulované otázky se ukázaly jako jediná možnost, jak vyhovět diskriminačnímu a snadno zneužitelnému znění zákona o místním referendu.

V souvislosti s reformou veřejné správy byl přijat nový zákon o obcích č. 128/2000 Sb., který vstoupil v účinnost právě v den konání referenda, tedy 12. listopadu 2000. Tento zákon výrazně změnil podmínky pro pořádání obdobných referend, neboť stanoví, že územní plán schvaluje městské zastupitelstvo v samostatné (samosprávné) působnosti. Otázku v referendu je tedy možné formulovat tak, aby se týkala přímo územního plánu. Otázka by mohla nyní znít například takto: "Souhlasíte s tím, aby městské zastupitelstvo schválilo změnu územně plánovací dokumentace, která by spočívala ve vyřazení silnice přes botanickou zahradu?"

Tato změna by mohla přispět výrazně k rozšíření použití nástroje místního referenda k řešení lokálních problémů, neboť zneplatňuje nejčastější argument státních orgánů proti konání tohoto typu referenda a sice, že by referendum zasáhlo do územního plánování, které je výkonem státní správy a o němž nelze referendum konat. Tento argument byl použit Ministerstvem vnitra ve stanovisku k havířovskému referendu z roku 1996 i v prvním stanovisku téhož ministerstva a Okresního úřadu Tábor k táborskému referendu.

Další zásadní změnou, kterou do problematiky místních referend vnáší nový zákon o obcích, je vyřešení problému závaznosti výsledku referenda. Zákon jednoznačně stanoví, že výsledek referenda je závazný. Odst. 3 § 89 zákona
o obcích říká, že nebude-li zastupitelstvo obce nebo jiný orgán obce postupovat v souladu s výsledky místního referenda, vyzve přednosta Okresního úřadu zastupitelstvo obce, aby ve lhůtě jím stanovené zjednalo nápravu. Neučiní-li tak, Ministerstvo vnitra ho rozpustí.