Soudní přezkum územních plánů

Zákonem o elektronických komunikacích (zákon č. 127/2005 Sb.) byl s účinností od 1. 5. 2007 do části třetí, hlavy druhé soudního řádu správního (zákon č. 150/2002 Sb. - dále jen s. ř. s.) vložen díl 7 (§ 101a a násl. s. ř. s), nazvaný „ Řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části“. 

Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“), který je podle 101c s.ř.s. k přezkumu opatření obecné povahy (dále jen „OOP“) příslušný, vydal od té doby mnoho významných rozhodnutí, vztahující se k této problematice.

Přezkum „starých“ územních plánů

První spornou otázkou bylo vymezení rozsahu přezkumné pravomoci NSS – jinak řečeno, které akty lze pro účel soudního přezkumu považovat za OOP. Sporným se jevil především soudní přezkum územních plánů, vydaných podle zákona č. 50/1976 Sb. (starý stavební zákon). Poprvé se Nejvyšší správní osud touto problematikou zabýval v tzv. „ruzyňském rozhodnutí“ ze dne 18. 7. 2006, č. j. 1 Ao 1/2006-74 (č. 968/2006 Sb. NSS ), 2) které se týkalo změny územního plánu Prahy. Soud v něm konstatoval, že územní plány schválené do konce roku 2006 je nutno považovat za OOP a že je tedy lze přezkoumávat a rušit. NSS přitom odkázal na svůj vůbec první rozsudek týkající se přezkumu OOP (ze dne 27. 9. 2005, č. j. 1 Ao 1/2005-98, publikován pod č. 740/2006 Sb. NSS), v němž konstatoval, že pro určení, zda lze určitý úkon (akt) orgánu veřejné správy považovat za opatření obecné povahy (ve smyslu § 101a o. s. ř.) není rozhodující jeho název, ale naplnění tzv. základních pojmových znaků OOP. Těmito znaky jsou 1. konkrétně určený předmět úpravy a 2. obecně vymezený okruh adresátů. Z tohoto „materiálního pojetí“ vyšel NSS i v „ruzyňském“ rozsudku, neboť územní plány uvedené základní znaky nepochybně naplňují. Posléze však NSS svůj názor změnil usnesením svého rozšířeného senátu ze dne 13. 3. 2007, č. j. 3 Ao 1/2007-44 ve věci návrhu na zrušení územního plánu VÚC Břeclavska. Rozšířený senát se v tomto rozhodnutí přiklonil k „formálnímu pojetí“ OOP. Uvedl, že rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda NSS může přezkoumávat územní plány schválené podle stavebního zákona účinného do konce r. 2006 je skutečnost, zda zvláštní zákon pro vydání tohoto aktu formu OOP výslovně stanoví. Protože tomu tak u územních plánů schválených podle zákona č. 50/1976 Sb. nebylo, odmítl NSS návrh stěžovatelů na zrušení územního plánu VÚC Břeclavska pro údajný nedostatek své pravomoci. Následovala řada rozhodnutí navazujících na výše uvedené usnesení rozšířeného senátu. Až nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 14/07, 3) který vyhověl stížnosti EPS a dalších stěžovatelů, byl výklad rozšířeného senátu NSS zrušen. Ústavní soud dal plně za pravdu „materiálnímu“ výkladu institutu OOP, jak jej provedl NSS v „ruzyňském“ rozsudku z roku 2006 a jehož se navrhovatelé v ústavní stížnosti dovolávali. Přezkum Politiky územního rozvoje (PÚR) S novým stavebním zákonem (zákon č. 183/2006 Sb.) se situace podstatně vyjasnila, neboť ten ve svých ustanoveních všechny typy územně plánovací dokumentace výslovně jako OOP označuje. Možnost jejich soudního přezkumu je tak nesporná. Výjimkou je problematická Politika územního rozvoje. PÚR není jako jediný z „plánovacích institutů“ nového stavebního zákona jako OOP výslovně označena (přestože bude pro všechny ostatní územní plány závazná). 4) Pokud by NSS vycházel z „formálního“ přístupu k chápání OOP (vyjádřeného v usnesení jeho rozšířeného senátu ve věci ÚP VÚC Břeclavska) znamenalo by to nepochybně vyloučení možnosti soudního přezkumu Politiky a tím i značné oslabení efektivity účasti na pořizování navazujících „úrovní“ územního plánování. Nález Ústavního soudu by měl naopak znamenat, že Politiku bude možné jako OOP přezkoumat. Dílčí otázky přezkumu „nových“ územních plánů jako OOP Postupně se vyvíjející judikatura NSS v oblasti územních plánů vydávaných formou OOP se týká především okruhu subjektů, oprávněných podat návrh na zrušení územního plánu nebo jeho změny (tj. otázky aktivní legitimace) a podmínek, za kterých lze návrhu určitého subjektu vyhovět. K podmínkám aktivní legitimace Aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení OOP nebo jeho části je upravena v § 101a s. ř. s, který stanoví, že návrh na zrušení OOP nebo jeho části je oprávněn podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech OOP, vydaným správním orgánem, zkrácen. Zákonná úprava je tedy založena na podmínce tvrzení reálného porušení práv navrhovatele, přičemž k tomuto tvrzenému porušení musí dojít přímo OOP. Zde je na místě otázka, zda je podmínkou aktivní žalobní legitimace v řízení o zrušení OOP nebo jeho části tvrzení zásahu do hmotného práva navrhovatele, nebo zda postačuje tvrzení o porušení procesních práv. NSS se ve svých rozhodnutích klonil doposud spíše k „hmotněprávnímu“ přístupu. Například ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2006, č. j. 2 Ao 2/2006 – 62, mimo jiné konstatoval: „Za věcně projednatelný návrh nelze považovat i takový, v němž navrhovatel pouze tvrdí dotčení na svých právech, nýbrž toliko takový, z něhož je patrno, že dotčení na subjektivních veřejných právech podle okolností konkrétní věci je pravděpodobné. Navrhovatel tedy musí tvrdit dotčení na svých hmotných právech v důsledku existence napadeného opatření obecné povahy; nepostačuje uvádět námitky procesního rázu, vztahující se k procesu přijímání tohoto správního aktu. Pokud zjevně – s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu - hmotněprávní sféra navrhovatele dotčena nemohla být nebo je její dotčení velmi nepravděpodobné, není dána jeho aktivní procesní legitimace k podání návrhu v tomto zvláštním typu řízení a tento návrh proto musí být odmítnut.“. „Koncepce citovaného ustanovení § 101a s. ř. s. je založena na tvrzení existence zásahu do právní sféry dotčeného subjektu vydaným opatřením obecné povahy. Zákon tedy vychází z toho, že se jedná o procesní prostředek ochrany proti výslednému opatření obecné povahy, nikoliv proti procesu jeho přijímání.“ (obdobně také např. rozhodnutí NSS ze dne 22. 10. 2008, č. j. 8 Ao 3/2008-59 nebo rozsudek NSS ze dne 28. 3. 2008, č. j. 2 Ao 1/2008 – 51). V této souvislosti řešil NSS i otázku postavení občanského sdružení a možnosti jeho aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení OOP (viz například rozsudek ze dne 28. 5. 2009, č. j. 6 Ao 3/2007 – 116). V něm se přiklonil k nutnosti zásahu do hmotných práv navrhovatele a s odkazem na rozsudek ze dne 24. 1. 2007, č. j. 3 Ao 2/2007 – 42 navíc konstatoval, že není možné zasáhnout do práv občanského sdružení, u něhož je pojmově vyloučeno, aby napadené opatření jakkoli atakovalo jeho právní sféru. V rozsudku ze dne 11. 6. 2009, č. j. 3 Ao 2/2009 – 93 se NSS zabýval tím, zda napadeným OOP mohou být dotčena (hmotná) práva navrhovatelů, jestliže návrh podali vlastníci pozemku přímo nesousedícího s územím, na které se vztahuje změna územního plánu. Podle NSS z povahy věci není vyloučeno, aby i takovíto vlastníci byli změnou územního plánu dotčeni. V daném případě však NSS konstatoval, že ačkoliv aktivní procesní legitimace navrhovatelů je nesporná (navrhovatelé tvrdili zkrácení na právech a to nebylo zcela zjevně vyloučeno), legitimaci věcnou (hmotnou) po přezkoumání věci u navrhovatelů neshledal. NSS k tomu doplnil: „Teprve poté, kdy je najisto postaveno, že k zásahu do hmotných práv navrhovatelů došlo, je možno se zabývat i zákonností procedury přijetí. V projednávané věci to znamená, že je třeba posoudit, zda navrhovatelé spadají do onoho obecně vymezeného okruhu osob, jež jsou vydaným opatřením obecné povahy dotčeny a zda tedy u nich skutečně nastala ona výjimečná situace, kdy realizací změny směrné části územního plánu dojde nepochybně k podstatnému ovlivnění poměrů i na jejich nesousedících pozemcích. A také: Nutno znovu zdůraznit, že věcnou legitimaci k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy může mít vlastník nesousedícího pozemku jen zcela výjimečně, např. tehdy, pokud by z konkrétních okolností bylo již v této fázi nepochybné, že při jakémkoli způsobu realizace změny územního plánu dojde k dotčení vlastnických práv majitelů pozemků a staveb, a to nejen sousedních, ale i vzdálenějších.“ Jako příklad akceptovaných námitek navrhovatelů, týkajících se nezákonnosti schválení změny územního plánu, lze uvést rozsudek NSS ze dne 30. 10. 2008, č. j. 9 Ao 2/2008 – 62, kterým byla zrušena změna územního plánu hl. města Prahy V něm NSS akceptoval jako přípustné zejména námitky, týkající se rozporu obsahu schválené změny územního plánu s vymezením zadání této změny (bylo změněno funkční využití několika pozemků, přičemž tyto změny nebyly promítnuty do textové části OOP), porušení povinnosti navrhovatele posoudit vliv skutečně prováděných změn územního plánu na životní prostředí dle zákona č. 100/2001 Sb., a nevypořádání námitek navrhovatelů k návrhu změny. Lze tedy říci, že šlo o pochybení svou povahou spíše procesního charakteru, které však dle přesvědčení NSS vzhledem k obsahu změn územního plánu a situaci navrhovatelů (umístění jejich nemovitostí vzhledem k záměrům, jichž se změna územního plánu týkala) mohly zcela zřejmě v konečném důsledku porušit i hmotná práva navrhovatelů. Sjednocující odpověď na otázku, zda je podmínkou aktivní žalobní legitimace v řízení o zrušení OOP nebo jeho části podle § 101a s. ř. s. tvrzení zásahu do hmotného práva navrhovatele, nebo zda postačuje porušení práva procesního, přineslo až nedávné rozhodnutí rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 – 120. 5) Ve svém usnesení rozšířený senát uvedl: „Ten, kdo je aktivně legitimován k návrhu podle § 101a a násl. s. ř. s., může tvrdit i porušení svých procesních práv v rámci procedury tvorby územního plánu, je ‑ li představitelné, že toto porušení mohlo mít za následek dotčení těch jeho hmotných práv, od nichž se odvíjí aktivní legitimace... Splnění podmínek aktivní procesní legitimace bude tedy dáno, bude-li stěžovatel logicky konsekventně a myslitelně tvrdit možnost dotčení jeho právní sféry příslušným opatřením obecné povahy. To, zda je dotčení podle povahy věci vůbec myslitelné, závisí na povaze a předmětu, obsahu a způsobu regulace prováděné konkrétním opatřením obecné povahy, napadeným návrhem na jeho zrušení. Obecné podmínky přípustnosti návrhu podle § 101a a násl. s. ř. s. tedy lze formulovat jen ve velmi abstraktní rovině, neboť splnění podmínek § 101a odst. 1 s. ř. s. je v podstatné míře závislé na tom, jaké opatření obecné povahy je napadeno.... V případě územních plánů musí navrhovatel především plausibilně tvrdit, že existuje vztah mezi jeho právní sférou a územím, jež je územním plánem regulováno, a dále musí tvrdit, že dotčení je z povahy věci myslitelné právě danou formou právní regulace, tj. územním plánem s jeho předmětem, obsahem a způsobem regulace.“ Je podmínkou aktivní legitimace zásah do vlastnického práva navrhovatele? Pochybnosti vznikaly také v tom, zda je podmínkou aktivní žalobní legitimace pouze vlastnické právo k nemovitosti v katastrálním území, dotčeném změnou územního plánu anebo může být žalobní legitimace navrhovatele založena i jiným právem k nemovitosti (např. nájemní smlouvou). Odpověď přinesl rozšířený senát NSS taktéž usnesením ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 – 120, v němž konstatoval: „Navrhovatelem v řízení o návrhu na zrušení územního plánu může být zásadně jen taková osoba, která má přímý a nezprostředkovaný vztah k nějaké části území, které je územním plánem regulováno. Bude jím tedy vlastník (spoluvlastník) pozemku nebo jiné nemovité věci (nebo jiných majetkových hodnot majících povahu obdobnou nemovitým věcem – tedy bytů a nebytových prostor, viz § 118 odst. 2 o. z.) a oprávněný z věcného práva k takovýmto věcem (majetkovým hodnotám). Nebude jím však osoba, jejíž právo k dispozici věcí nemá povahu práva absolutního, nýbrž toliko relativního (zejména jím tedy nebude nájemce, podnájemce, vypůjčitel apod.), neboť tato osoba má toliko právo požadovat na tom, kdo jí věc přenechal k užívání, aby jí zajistil nerušené užívání věci v souladu s uzavřenou smlouvou. Nájemce, podnájemce či vypůjčitel však nemohou být v případě územního plánu na svých právech dotčeni způsobem, jaký má mysli § 101a odst. 1 s. ř. s., neboť jejich práva se nevztahují k území (resp. jeho části), nýbrž k tomu, kdo jim užívání části území umožnil na základě příslušné smlouvy zakládající jejich relativní práva.“ Soud dále řekl, že: „si lze představit, aby aktivní procesní legitimace byla dána i tehdy, tvrdí-li navrhovatel, který sám není vlastníkem nemovitosti, ani nemá právo k takové cizí věci na území regulovaném územním plánem, že jeho vlastnické právo nebo jiné absolutní právo k nemovitosti nacházející se mimo území regulované územním plánem by bylo přímo dotčeno určitou aktivitou, jejíž provozování na území regulovaném územním plánem tento plán (jeho změna) připouští.“ K tomu lze dodat, že NSS se dosud nevypořádal s otázkou, zda porušeným právem, zakládajícím aktivní legitimaci, nemůže být například i právo na ochranu zdraví, soukromí či na příznivé životní prostředí. K rozsahu meritorního přezkumu Co se týče rozsahu přezkumu OOP, NSS ve všech svých případech vychází z rozsudku ze dne 27. 9. 2005, č. j. 1 Ao 1/2005 - 98, ve kterém definoval tzv. „algoritmus přezkumu“. Ten spočívá v pěti krocích: První dva tvoří přezkum pravomoci správního orgánu vydat OOP a otázky, zda správní orgán při vydávání OOP nepřekročil meze své zákonem vymezené působnosti. Tyto dva kroky nevyvolávají v praxi žádné problémy, resp. nebyla dosud shledána nezákonnost územního plánu z některého z těchto důvodů. Ve třetím kroku se NSS zabývá tím, zda OOP bylo vydáno zákonem stanoveným postupem, ve čtvrtém pak zákonností obsahu OOP. Zde se již objevila řada nejasností. Týkaly se zejména otázky, zda ke zrušení územního plánu či jeho části postačuje porušení procesního postupu při schvalování územního plánu (například nevypořádání námitky navrhovatele), nebo zda je na místě územní plán či jeho část zrušit pouze při rozporu jeho obsahu se zákonem. Téma se prolíná s výše naznačenou problematikou podmínek aktivní legitimace k podání návrhu. Lze proto odkázat na to, co bylo uvedeno výše. Pokud se navrhovateli podaří prokázat alespoň pravděpodobnou možnost zásahu do jeho hmotného práva schválením územního plánu, pak k jeho zrušení postačuje i porušení procesního postupu při jeho schvalování. Tak tomu bylo například v případech zakončených rozsudky NSS ze dne 24. 10. 2007, č. j. 2 Ao 2/2007-73 či ze dne 18. 9. 2008, č. j. 9 Ao 1/2008 – 34. Rovněž ve výše uvedeném rozsudku ze dne ze dne 30. 10. 2008, č. j. 9 Ao 2/2008 – 62 (zrušení změny územního plánu Prahy) soud dospěl k závěru, že namítaná pochybení procesního charakteru (rozpor mezi schválenou změnou a jejím zadáním, neposouzení vlivů změny na životní prostředí, nevypořádání námitek dotčených osob), lze vzhledem k obsahu změn územního plánu a situaci navrhovatelů, považovat za dostatečný důvod pro to, aby v konečném důsledku mohly porušit i práva hmotná. Naopak pokud NSS dojde k závěru, že navrhovatel nemohl být schválením územního plánu „věcně“ poškozen, pak ani zjevné porušení procesního postupu k vyhovění návrhu nepostačuje. K tomu srov. rozsudek ze dne 5. 12. 2007, č. j. 3 Ao 4/2007-84, podle nějž „možnost podat návrh na zrušení opatření obecné povahy je primárně procesním prostředkem ochrany proti výslednému aktu, nikoliv proti procesu jeho přijímání. Teprve poté, co je najisto postaveno, že k zásahu do hmotných práv navrhovatele došlo, je možno zabývat se i zákonností procedury přijetí.“. Citovaného usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 7. 2009 pak k uvedené otázce shrnulo, že nezákonnost postupu při schvalování územního plánu může být důvodem jeho zrušení, je-li „představitelné“, že „mohlo mít za následek“ dotčení hmotných práv navrhovatele. V této souvislosti je na místě upozornit, že podle 101d odst. 1 věta poslední s. ř. s. není NSS v tomto typu řízení vázán právními důvody návrhu. To znamená, že soud je vázán návrhem co do jeho rozsahu navrženého přezkumu (celý územní plán či jeho část), avšak v takto vymezeném rámci (a pokud jsou splněny podmínky aktivní legitimace) by měl přezkoumat zákonnost územního plánu ze všech možných hledisek jeho nezákonnosti, nikoliv jen z těch namítaných v návrhu. K otázce přiměřenosti zásahu do práv dotčených osob Posledním (pátým) krokem přezkumu OOP je posouzení jeho přiměřenosti (proporcionality), tedy vhodnosti s ohledem na sledovaný cíl a zejména ve vztahu k oprávněnosti míry a rozsahu zásahů (jinak v souladu se zákonem provedených) do práv dotčených osob. 6) V rozhodnutí ze dne 5. 2. 2009, č. j. 2 Ao 4/2008 – 88 NSS v této souvislosti judikoval: „Správní soud je povolán zhodnotit, zda mezi navrhovaným využitím území a (z toho plynoucím) omezením dotčeného vlastníka nemovitosti neexistuje, i při formálním dodržení veškerých požadavků hmotného práva, zjevný nepoměr, který nelze odůvodnit ani veřejným zájmem na využití území obce v souladu s požadavky uvedenými v § 18 stavebního zákona (zákon č. 183/2006 Sb.). Výsledné funkční a prostorové uspořádání území musí vždy představovat rozumný kompromis a vyváženost mezi jednotlivými veřejnými zájmy navzájem (zde je ovšem aktivita soudu, s ohledem na aktivní legitimaci vyjádřenou v § 101a odst. 2 a 3 s. ř. s., velmi omezená), ale i mezi veřejnými zájmy na straně jedné a soukromými zájmy na straně druhé." NSS konstatoval přímý rozpor právního stavu, založeného změnou územního plánu obce (navrhovatelka vlastnila pozemky označené jako zemědělské, změna územního plánu měnila přípustné využití těchto pozemků na smíšené plochy s možností bydlení, s čímž navrhovatelka nesouhlasila) s článkem 11 odst. 4 LZPS, ve smyslu nuceného omezení vlastnického práva navrhovatelky bez poskytnutí náhrady. V obecné rovině pak NSS uvedl, že nově schválená část územního plánu buď nesmí navrhovatelku omezit v rozsahu shora popsaném, nebo musí být takové omezení přijato až po dohodě s navrhovatelkou, jejíž součástí může být i dohoda o poskytnutí oboustranně akceptovatelné náhrady. Rovněž se k této problematice se vyjádřil rozšířený senát NSS ve svém výše uvedeném usnesení ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 – 120, když mu první senát 7) položil následující otázky: * Je změna územního plánu týkající se funkčního využití určitého pozemku vázána na souhlas vlastníka daného pozemku? * Je předmětem přezkumu v řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části otázka, zda má být navrhovateli poskytnuta náhrada při změně funkčního využití pozemku bez souhlasu vlastníka? Rozšířený senát k tomu vyslovil následující právní názory: „Za předpokladu dodržení zásady subsidiarity a minimalizace zásahu může územním plánem (jeho změnou) dojít k omezením vlastníka nebo jiného nositele věcných práv k pozemkům či stavbám v území regulovaném tímto plánem, nepřesáhnou-li spravedlivou míru; taková omezení nevyžadují souhlasu dotyčného vlastníka a tento je povinen strpět je bez náhrady... Shledá-li soud v přezkoumávaném územním plánu dodržení těchto zásad, není důvodem ke zrušení územního plánu ani to, že omezení vlastníka nebo jiného nositele věcných práv přesáhlo spravedlivou míru; případnou náhradu za ně nelze poskytnout v rámci procesu tvorby územního plánu (jeho změny).“ NSS v tomto usnesení dále konstatoval, že zásahy do vlastnického práva musí mít zásadně výjimečnou povahu, musí být prováděny z ústavně legitimních důvodů a pouze v nezbytné míře, co nejšetrnějším způsobem v souladu se zákonem. Pokud se bude jednat o zásahy, jejichž citelnost přesahuje míru, kterou je vlastník bez větších obtíží a bez významnějšího dotčení podstaty jeho vlastnického práva schopen snášet, nastupuje ústavní povinnost veřejné moci zajistit dotčenému vlastníku adekvátní náhradu (čl. 11 odst. 4 LZPS). Vlastníci dotčení územním plánováním jsou tedy povinni strpět i bez svého souhlasu omezení, která pro ně vyplývají z územního plánu, nepřesáhnou-li určitou míru, v rámci níž lze taková omezení po každém vlastníku bez dalšího spravedlivě požadovat (spravedlivou míru). Jaká míra to bude, je nutno posoudit vždy v konkrétním případě s přihlédnutím k rozhodným okolnostem Je tedy zřejmé, že se rozšířený senát zcela neztotožnil s názory vysloveným v předchozím rozhodnutí NSS, zejména pokud jde o (ne)možnost omezení vlastnického práva v důsledku schválení změny územního plánu. Závěr Usnesení rozšířeného senátu č. j. 1 Ao 1/2009 – 120 nepochybně přispělo notnou měrou ke sjednocení judikatury, především co se týče nutnosti tvrzení zásahu do hmotného práva navrhovatele (za jakých okolností může stačit zásah do procesních práv). Vyjádřilo také názor NSS na otázku, zda navrhovatel musí být vlastníkem pozemku v území dotčeném změnou územního plánu nebo může být aktivní legitimace založena i na jiném než vlastnickém právu. Vymezilo rovněž některá kritéria pro posuzování přiměřenosti (proporcionality) obsahu územních plánů (jejich změn) ve vztahu k právům dotčených osob. Zároveň stále však zůstává ve vztahu ke všem naznačeným tématům řada nevyjasněných otázek, které bude NSS muset řešit ve své budoucí rozhodovací praxi. Poznámky: 1) Viz. též § 171 a násl. zákona č. 500/2004 Sb. (správní řád), který s účinností od 1. 1. 2006 upravuje postup vydávání opatření obecné povahy. 2) Podrobněji srov. také Černý, P.: „K rozsudku Nejvyššího správního soudu o změně územního plánu Prahy a jeho (především „aarhuským“) souvislostem“, Právní rozhledy č. 1/2007, str. 18-23. 3) Podrobněji viz. http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=255 4) Viz § 31 a násl. zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona. 5) Rozšířený senát rozhodoval o otázkách, které mu položil první senát NSS svým usnesením ze dne 2. 4. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 – 94. 6) Např. rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2005, č. j. 1 Ao 1/2005 - 98 7) Usnesením ze dne 2. 4. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 - 94.

Celý článek zde