Pavel Franc pro Interpelace: Umění prosadit právo

Komentujeme

„Jasných rozhodnutí, která by aspoň trochu dávala naději v existenci spravedlnosti, je jako šafránu,“ vysvětluje Pavel Franc, z čeho podle něj pramení nízká důvěra veřejnosti ve státní instituce obecně, a tedy i v soudy. 

Podle loňského průzkumu pouze jedna třetina obyvatel této země věří, že jsou soudy nezaujaté. Z čeho pramení tato nedůvěra?

V prvé řadě pramení tato nedůvěra z osobní zkušenosti lidí, jakým způsobem je realizováno demokratické zřízení po roce 1989. Právo jednoduše není aplikováno tak, abychom si před zákonem byli všichni rovni. Což je přitom základní postulát právního státu. Člověk jde na procházku krajem a dívá se kolem. A tu vidí, že v zahrádkářské kolonii, kde se rozhodně nesmí stavět a „normálnímu občanovi“ nikdy nic stavět nepovolí, staví se milionářská vila. „Vyloučeno“, řeknou vám na stavebním úřadě. Pro každého je to jako úder na solar. Jde dál a cestou potkává luxusní auta, která mají na sobě SPZ se zajímavými čísly (např. 0007 apod.), která dostat by znamenalo mít sakramentské štěstí. A právě majitelé luxusních aut to štěstí prostě mají. Jaká náhoda. Člověk přijde domů, otevře noviny, ve kterých se to skandály jen hemží, ale žádný z nich není rozřešen, objasněn a není vyvozena odpovědnost. V takovém prostředí se jen stěží důvěřuje jakékoliv instituci a zvláště pak soudům, u nichž lidé očekávají zastání. Namísto toho se pro ně soudy staly institucemi z finančních důvodů jen obtížně dostupnými. Nad to, jasných rozhodnutí, která by aspoň trochu dávala naději v existenci spravedlnosti, je jako šafránu. Tedy, primárním důvodem je skutečně obecná nedůvěra lidí ve státní instituce, pramenící z osobní zkušenosti každého.

Není to však pochopitelně důvod jediný. Stačí se podívat na soudcovský stav. Ten až na výjimky nedává člověku naději, že soudci jsou skutečnými osobnostmi, které se nezaleknou ničeho, a jsou osobně nezávislí. Pouze institucionální nezávislost totiž nestačí – jak patrno. Osobní profil mnoha soudců je diplomaticky řečeno „často velice zvláštní“. Část soudců jsme zdědili ještě z dob dávno minulých, kdy dělat soudce znamenalo být hodnotově „flexibilní“. To není osobnostně asi nejlepší východisko pro výkon soudce. A tato část soudců také měla vliv na výběr svých mladších kolegů. Dlouho se při výběru soudních čekatelů používaly psychologické testy, které zajistily, že z mé generace se do soudnictví dostali bezbarví, opět flexibilní a přizpůsobiví lidé – nikoliv nezávislé osobnosti. Dnes je situace aspoň o trochu lepší, ale pozice jsou z velké části již obsazeny. Jen menšina soudců je proto skutečnými soudci „duchem“, lidmi, kteří se nezaleknou, a hodnota spravedlnosti pro ně není pouze prázdným slovem. Tato menšina – byť se srdnatě snaží – jen stěží může vyvážit zbylou většinu.

Má podle vás tato společnost k právu a těm, kdo jej mají prosazovat, jiný vztah než je tomu třeba v zemích na západ od našich hranic? Pokud ano, v čem?

Posledních 20 let vedlo k tomu, že lidé v České republice mají přímo hmatatelnou zkušenost toho, že rovnost před zákonem neexistuje, že nedodržovat zákony či je obcházet se vyplácí, a že chovat se čestně není ctností, ale hloupostí. Tyto pravidla chování, či chcete-li vzory chování, svou povahou zásadně determinují výslednou podobu práva jako takového. Proto je také eroze právního státu v tak pokročilém stavu.

V zemích na západ od našich hranic jsou poměrně zásadní rozdíly v pojetí právního státu. Belgické pojetí je určitě dost odlišné od německého či skandinávského. V obecné rovině je však možné říci, že tyto společnosti prošly odlišnou historickou zkušeností, která měla zásadní vliv na formování pravidel chování v těchto společnostech a tedy i k přístupu k právu jako takovému. Tato pravidla byla formována ve zlatém věku západních demokracií, který lze zarámovat do poválečného období let 1945 – 1989, kdy strach z východního komunistického bloku vedl v těchto společnostech k vyššímu důrazu na fungování demokratických institucí.

Kvůli tomu je důvěra v instituce a právo obecně výrazně vyšší. To však neznamená, že by vše bylo tak růžové. Ba naopak, po pádu východního bloku nastala doba globalizace, monopolizace a degradace demokratických institucí. Tato „eroze“ je dobře patrná např. na projektu Evropské unie. Snaha po dosažení konsenzu mezi národními státy vedla totiž k tomu, že s evropským právem je nakládáno jako s komoditou. Tu je udělena výjimka, tu se ohne výklad právní normy, a to vše s cílem dosažení konsenzu mezi všemi. V honbě za sjednocením se tak nějak zapomnělo na hodnoty a pravidla chování. Evropské právo se tak stává pouhou onucí, které nelze brát příliš vážně. Takovéto nakládání s právem se však již značně podobá českému stylu.

Ve výkladu práva soupeří dva základní pohledy: právní formalismus resp. normativismus, který lpí na liteře zákona. A na druhé straně přístup, který umožňuje soudcům zákon interpretovat, řekněme hledat jeho smysl. Který přístup u nás převládá a proč?

Teoretický spor o pojetí práva byl u nás se zpožděním veden na konci minulého století. V tomto směru mnohé vykonal Ústavní soud a především tedy soudci jakými byli osobnosti typu pana Klokočky či Cepla, st. Vzpomeňme např. nález k zákonu o protiprávnosti komunistického režimu z roku 1993. Máme tedy solidní základnu judikatury Ústavního soudu, která dává soudcům možnost zabývat se meritem každého sporu a nebýt příliš formalistickými. Otázkou však je, zda toho soudci také využívají. Dennodenní praxe je z našich zkušeností odlišná. Soudci se bojí jít s kůží na trh, schovávají se za paragrafy a formalismus, primitivní výklad práva, založený primárně na gramatickém výkladu, je jejich prvním útočištěm.

Kdybyste měl možnost prosadit v parlamentu přijetí jednoho zákona, co byste si vybral?

Pokud by to musel být jeden zákon, šlo by o zákon, který bych nazval např. Zákon o posílení transparentnosti politických stran a státních institucí a vymahatelnosti práva. Zákon by obsahoval taková opatření jako např.: úpravu transparentního financování politických stran, veřejný registr smluv, které uzavírá stát se soukromým sektorem, veřejné vedení diářů politiků s uvedením jednání, která budou absolvovat, zveřejňování seznamu hostů, kteří chodí do Parlamentu, rozšíření pravomocí Nejvyššího kontrolního úřadu na státem vlastněné firmy, rozšíření přístupu k soudu ve věcech veřejného zájmu, právo žalobce, aby mohl se souhlasem soudu provést šetření u protistrany za účelem zajištění důkazů, opětovné rozšíření práva na informace na uzavřené spisy z trestního řízení a mnoho dalších. Netvrdím, že by šlo o legislativně technický klenot, ale podmínkou zadání byl jeden zákon.

Od 17. října jsme Frank Bold.

Služby, které jsme vám poskytovali jako Ekologický právní servis - více než 3000 hodin právních konzultací ročně v otázkách ochrany životního prostředí, korupce a nesprávného či nezákonného postupu úřadů; stovky právních rad v online poradně; projekt Rekonstrukce státu a Občan 2.0; stáže pro studenty práv; prosazování odpovědnosti firem a další - budeme nadále poskytovat pro novou značkou Frank Bold.

Přečtěte si, proč jsme změnili název

Frank Bold je konsorcium bývalého Ekologického právního servisu (dnes Frank Bold Society) a advokátní kanceláře Šikola & Partneři.

Dohromady tvoří mezinárodní tým právníků a advokátů, které spojují společné hodnoty a nový přístup k řešení aktuálních společenských výzev v oblastech jako je odpovědnost firem, systémová korupce nebo degradace životního prostředí.